Den BLBEC

Včerejšek byl unikátním dnem. Jela jsem na školení, které jsem už absolvovala před 3 týdny, do Písku, do kterého jsem na školení jela už poněkolikáté. Vlakem jezdím od základní školy. Přejela jsem maximálně o jednu zastávku od domova, jednou, když jsem zaspala. Až do včerejška.

Cestou na školení jsem jela přes Číčenice a Protivín. Dva přestupy. Oba spoje zpožděné, časová rezerva dobrá, no stress. Akorát, že jsme dávali přednost několika rychlíkům a zastavovali jsme mimo zastávky. A tak jsem koukala do mobilu, plánovala rok 2015 a přejela jsem Protivín. Vzpomněla jsem si, že se přestupuje i v Ražicích a doufala jsem, že něco pojede. Ne, nic nejelo. Až za více než dvě hodiny. Nu což, zima, mrholilo, pěšky nejdu, volám taxi. Tak jsem zpříjemnila ráno jednomu taxikáři.

Dorazila jsem včas. Naštěstí. Na školení bylo také vedení.

Cestou ze školení jsem jela přes Ražice. Vystoupila jsem a hlásili příjezd vlaku. Ale nějak zmatečně, nevěnovala jsem tomu pozornost a nasedla jsem do vlaku, který přijel.  Nějaký chlápek, který se mnou nastupoval, si to ale rozmyslel, zvedl se a vystoupil. Trochu mě to zmátlo. Také jsem slyšela zvuk jiné mašiny, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Jedu domů. Jako vždycky. Nestresuj se. Ihned přišla průvodčí, naštěstí, podala jsem jí lístek a InKartu a ani jsem nevnímala, že mi řekla, že jedu opačným směrem. Já jedu do Plzně? Ano, můžete si přestoupit ve Strakonicích. No, kde jinde, že. Pak už jen Horažďovice a konečná v Plzni, jak uklidňující. Vlak zpět by mi jel až za hodinu a půl, tak jsem si vyhledala nejbližší spoj do nejbližší větší stanice, který jel asi za deset minut, a zavolala tátovi, jestli je doma, že bych potřebovala svézt domů. Jak já jsem ráda viděla Číčenice.

A tak jsem si po dvaceti letech ježdění vlakem vybrala smůlu na dalších dvacet let dopředu. Doufám.

Vloni jsem v Písku touhle dobou dostala pokutu a body. Buď se mi mstí prosinec, nebo Písek. Pevně doufám, že mám vybráno a už mě čekají jen samá pozitiva a sociální jistoty.