17.11.2014
Sedmnáctý listopad, státní svátek Den boje za svobodu a demokracii
Na den 17. listopadu připadá státní svátek - Den boje za svobodu a demokracii. K tomuto datu se váží hned dvě události, první z roku 1939, kdy byly české vysoké školy uzavřené nacisty. Stalo se tak po pohřbu Jana Opletala, jehož čin byl projev odporu proti německé okupaci. Hitler následně nařídil, aby všechny demonstrace byly potlačeny silou. Následně byly uzavřeny vysoké školy a 9 vedoucích představitelů vysokoškoláků bylo popraveno. Druhý, který si většina z nás pamatuje, se váže k roku 1989, ke studentským protestům na Národní třídě, které byly rukou Veřejné bezpečnosti násilně potlačeny a tím spustily sametovou revoluci. Tyto listopadové události vedly k pádu komunistického režimu. Označení sametová revoluce vymysleli novináři, a jedná se o označení naší revoluce, která byla provedena v podstatě bez násilí a na základě vzájemného dialogu. Nejvýraznější osobností celé revoluce se stal v té době budoucí prezident Václav Havel. (centrum.cz)
Člověk se neustále něco učí a dozvídá nové informace. O první události jsem nevěděla, nebo spíše se mi jako mnohá data neuložila do paměti. Jsem totiž na jména a data úplně levá. Tak ráda bych si zapamatovala milníky historie a dala si je do souvislosti se světovými dějinami, abych lépe pochopila vývoj lidstva.. ale bohužel mě v tom můj mozek nepodporuje. Když si pročítám encyklopedii historie, nejenže nikdy nevím, kam až jsem se čtením dostala, ale také neustále žasnu nad stejnými daty a událostmi, o kterých jsem se dočetla v dřívějších začteních do encyklopedie. Je to marný boj s mou hlavou, nechce přijmout nelogické spojení jména, data a místa. Zapamatuji si událost pouze v logickém propojení s událostmi předešlými či následujícími, když porozumím, proč se tomu tak stalo.
Je mi 26 let a 25 let žiji ve svobodné zemi. Minulý režim si nepamatuji. Mohla bych být za to ráda, ale nejsem. Chybí mi provázanost toho, co se děje dnes a co se dělo v minulosti. Proč mi necvakne 17. listopad jako milník v historii naší země? Protože jsme se to ve škole neučili. Chabá výmluva? Nevím, jak to chodí na dnešních základních školách a gymnáziích, ale my vždycky začali pravěkem a skončili druhou světovou válkou. O novější historii se nemluvilo, neučilo a přitom je to pro správné pochopení dnešní doby absolutně nezbytné. Třeba o měnové reformě jsem se dozvěděla až od babičky, že se takové zvěrstvo odehrálo. A jakým způsobem! A takových převratných/zlomových/důležitých událostí (zvěrstev a zhůvěřilostí) se od konce druhé světové odehrálo přece několik. Na gymnáziu jsme se ohledně ČR dozvěděli jen data, nebyl čas. Ale potřebovali to vědět spolužáci, kteří maturovali z dějepisu a chtěli na vysokou, kde byla historie důležitá, a tak jsem se o naší historii alespoň něco dozvěděla. Bohužel zde mám stále mezery a ráda bych se o poválečném vývoji až k dnešnímu datu dozvěděla do hloubky (bohužel mi to nikdo odmalička nevštěpoval do paměti a já dnes pomyslně nemám, kde brát). Je hezké vědět, že i oheň nebo kolo musel někdo vymyslet, ale nedávná historie má mnohem větší dopad na praktický každodenní život, než tyto informace. Ovlivňuje chování lidí 30+, ovlivňuje výchovu dětí, vlastně úplně všechno vychází ze zkušeností dosud žijících pamětníků. Samozřejmě, že se o událostech po druhé světové válce mohu dozvědět kdekoliv a jakkoliv, ale je to pro mě těžké čtení, mnohdy nepochopitelné, těžko uchopitelné a těžko najdu nezaujatý zdroj.
Václav Havel, můj prezident. Kdybych si Sedmnáctý listopad měla spojit jen s jeho jménem, postačí mi to. Za svobodu, možnosti a také zodpovědnost za vlastní činy jsem vděčná každý den. Václav Havel, pan prezident, ke kterému jsem na základní škole vzhlížela a o kterém jsem si ledacos zjistila a přesto (nebo právě proto) si ho vážím. Když nás opustil, bylo mi to líto. Kdybych si mohla vybrat jednoho člověka, se kterým bych se mohla setkat, byl by to právě on. Bohužel se mi ta příležitost už nenaskytne.
Vždy se mi se slovem svoboda vybaví píseň Marty Kubišové, ačkoliv ta se váže původně k jinému datu. Přála bych si ale, aby její výzva byla stále platná a mír nám vydržel co nejdelší dobu.
Když jsem si doma hrála na kytaru a nalistovala ve zpěvníku tuto písničku, máma nechtěla, abych si ji hrála. Připomínala jí všechno negativní v minulosti. Třeba to jednou pochopím, třeba jednou budu moci říct, že rozumím dějinám své republiky.
