Na základní škole jsem se (jako všichni) učila psát. A dost mě to bavilo! Psala jsem plničkovým perem s inkoustovými bombičkami a kuličky z bombiček jsem si dávala do spodního dílu pera (tam, kam se obvykle dává náhradní bombička). A to pero chrastilo! A samozřejmě jsem tím své okolí štvala. Ale ten inkoust! Kaňky, zmizík, rozpíjení, psaní druhou stranou hrotu - to mělo kouzlo. Od třetí třídy se rozmohlo tornádo. A u mě se rozvinul cit pro hospodárnost. Proč kupovat jednorázová tornáda, když já mám své pero (průsvitné růžovo-zelené), na které jsem zvyklá a které se mi líbí (a které nikdo jiný nemá). Bombičkovým perem jsem psala ještě na vysoké. Zkusila jsem keramické pero, propisky levné, dražší, nalezené, firemní, ale pero je zkrátka pero. Teď pracuji na úřadě, rukou se momentálně pouze podepisuji a na to mi přijde pera škoda. Fasujeme propisky.
Ve škole jsme ještě dostávali sešity. Takové ty s měkkým recyklovaným obalem (modrá, růžová), který se žmolkoval a snadno potrhal. Uvnitř bílé linkované papíry s předtištěným okrajem a piják. Pak bez tištěného okraje, kam jsme pomocí kružítka, tužky a pravítka museli okraje dorýsovávat. A já měla po mamce starou sadu (promiň mami!) na rýsování v dřevěném pouzdře potaženým černým plátnem, notně ošoupaným (mamka pracovala jako aranžerka), kde bylo kovové rozebiratelné pravítko s náhradním hrotem, držátkem na druhý hrot, držátkem na křídu (nebo tuš?), plastovým pouzdérkem na náhradní tuhy a štětečkem. A ostatní měli barevná plastová udělátka, která neudržela ani rozměr, když se s nimi rýsovalo. Heč! Pak přišly sešity s lesklým obalem a pak s potiskem. A velké a malé, tenké a tlusté. Tenké mi přišly k ničemu, z tlustých jsem ze středu vytrhávala dvojlisty, abych mohla čmárat čmáranice a sešit byl stále hezký.
V páté třídě jsem si z kapesného koupila dvě skleněné baňky s plastovým víčkem, které byly plné bombiček. V jedné byly klasické modré, ale v druhé byly barevné! Oranžové, žluté, modrozelené, azurové... Pořídila jsem si další bombičkové pero na oranžový inkoust (a pak další na modrozelený a další na žlutý...) a psala jsem si nadpisy barevně. A dvojitě podtrhla. A zvýrazňovala jsem si takhle i důležité pojmy. Dodnes mám ve skříni tyto sešity. Bože, oni je ještě dělají!!!
Díky ručnímu psaní mám vypsanou ruku. Nedělá mi problém cokoliv jakkoliv napsat. Krasopisně, prasopisně, kudrlinkatě, ostře, zprava doleva, pravou (jsem pravačka), levou (vlastně jsem ambidextr, ve vícero věcech), azbukou, psace, tiskace, vlastně podle jakéhokoliv fontu, co najdete na netu. A co si vymyslím.
Asi i proto mám ve wordu staženo tolik fontů, ze kterých pak vybírám to nejvhodnější, že manžel odmítá na mém PC cokoliv psát. Jeho seznam použitých fontů čítá Arial a Times New Roman. A nově vlastně i Cambria. Takže si dokážete představit, jak tady trpím, že všechny fonty nepodporují české znaky. Navíc, že tu nejde psát příspěvek tím pravým písmem, kterým bych ho napsala ve wordu. Nebo to neumím. A ono to je možná dobře, protože pak by to nikdo ne(pře)četl. No posuďte sami.
Protože jsem psala do sešitů s měkkými deskami, mají pro mě dodnes magickou hodnotu deníky, sešity s tvrdými deskami a diáře. Každý rok jsem si kupovala školní diáře, které jsem zpravidla vyplnila důležitými údaji a daty a poté je používala asi do poloviny října. Naštěstí bývaly školní diáře jako přílohy k časopisům typu Bravo. Ale takový čtenářský deník s nadpisy provedenými aranžerským krasopisem, nejprve nadepisovaný mamkou, později mnou, ten je dodnes posvátný. Nikdy jsem si nevedla deníček. Za prvé do něj nebylo co zapisovat (samozřejmě, že bylo, ale přišlo mi to zbytečné) a za druhé, co kdyby ho někdo potom našel a četl! A když jsem si měla založit nějaký diář, nebo deník, cokoliv k pravidelnému zapisování, tak jsem to odkládala, protože jsem nevěřila, že do něj budu skutečně dlouhodobě něco zapisovat. A tak to také dopadalo. Receptář mám dosud v listové potištěné podobě (aneb jak to vylézá z tiskárny) zastrčené ve velké kuchařce po mamce (od A do Z, pokud znáte). Deník, který jsem si na recepty pořídila, je dosud nepopsaný. Je z Lidlu, stál něco kolem 20 korun. Což mimochodem absolutně nechápu, protože deníky byly pro mě vždy vzácné, protože stály 50+! A velké, nebo potištěné dokonce 100+. A luxusní za 200! Ale jak recepty řadit, kolik stran dát na kapitolu, nebo jak organizovat logicky obsah? Tak proto je zatím nepopsaný. Koupila jsem si ještě jeden, s motýly, který jsem opravdu využila. Využila jsem ho totiž jako předsvatební diář, kam jsem si zapisovala, co bylo třeba udělat, do kdy, vlepovala jsem tam vytištěné obrázky z netu, co by se mi líbilo a ceny, atp. Poprvé jsem neřešila, co tam budu psát (no to bylo jasné - všechno), jak to budu psát (to bylo také jasné - chronologicky a obrázky po skupinách) a co když ho nepopíšu celý (no co, nic, stál asi dvacku). A od té doby si píšu "náš deník" po svatbě. Propiskou. Fuj.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za Vaši reakci!